Když jsme se poprvé setkali se Solange Knowles, bylo jí 14 let a byla dočasnou členkou skupiny své sestry Beyonce, Destiny’s Child. Nastupovala za zraněnou Kelly Rowlandovou, která si, jak historie zaznamená, zlomila několik prstů na nohou při zákulisní výměně šatníku.
Během několika let vydala Solange pro-forma pop & B debut s názvem, trochu optimisticky, Solo Star, oženil se a rozvedl, měl syna, přestěhoval se do Idaha a opustil ho a vydala druhý disk, retro-smýšlející Sol-Angel a Hadley St. Dreams.
Jen málokdo mimo její bezprostřední okolí mohl Solange předvídat velkou budoucnost, kromě několika slušně prodávaných singlů a příležitostných koncertů vysoce postavených DJů až do dne v létě 2009, kdy mladší Knowles vzal její sestru a bratra-in- právo vidět rodnou show Brooklynské nezávislé královské rodiny Grizzly Bear, nyní již legendární cestu, která rozplývá Twitter. (Vždy jsem na takových akcích, řekl tehdy MTV Jay-Z, který pravděpodobně nikdy na takových akcích není.) Pro ty, kteří stále nepochopili zprávu, že Solange byla nejlepší Knowles – Influencer – o několik měsíců později navázala na blogy hojně navštěvovanou obálkou Dirty Projectors' Stillness Is the Move, která působila jako prohlášení o poslání.
Pravda, Knowlesovo první skutečné vydání od té doby je minialbum o sedmi písních, které vyšlo digitálně koncem listopadu a ve fyzické podobě v úterý. Chce to různé nesourodé vlivy – pop 80. let, raný house, R&B a funk 70. let, hipster-pop raných 10. let – přenáší je do některých zasněných, skromně tanečních beatů a vše osvětluje instagramovým haló.
Solange, 26, nezdědila přímý přístup své sestry k tvorbě písní, ve kterém každá skladba není pouze provedena, ale je vedena jako vojenská kampaň. Jsou to jemné písně ušních červů, které nejsou baladami. Jsou štíhlé a krásné na pohled, připomínající Janet Jackson jak v podstatě (velmi spoléhají na tlumenější verzi historických beatů z éry Jimmy Jam/Terry Lewis Control, zejména na třepotavé Locked in Closets), tak na prodejný příběh. (Zastíněná sestřička triumfuje!) True je plameňák alba, chatrné, ale jemné, a jak každý student Little Sisters in Pop Music 101 ví, je lepší být menší Janet než úplná Ashlee.
Solange Knowles se účastní 2012 CFDA Fashion Awards v New Yorku. (Larry Busacca/Getty Images) True, kterou produkoval a spolunapsal Dev Hynes, britský nezávislý hudebník, ze kterého se stal současný producent, se k vám nepřiplíží, ani vás nepraští do hlavy. Je to líheň, přestávka mezi akty. Buď připraví půdu pro skvělé album Solange, které přijde, nebo za 10 let poslouží jako připomínka toho, co mohlo být.
Pravda je arty, hezká a vágně smutná, v tomto pořadí, a krásně zapadá do současné doby, která upřednostňuje emotivní, elektro-R&B v různých stavech svlékání. Je méně dekonstruovaný než Weeknd, více okamžitě, ikonicky stylový než díla nominálně podobných umělců, jako je Sky Ferreira (jehož nedávný hit Everything Is Embarrassing zčásti vytvořil Hynes) a, to snad není třeba říkat, má bezvadný rodokmen.
Album vyšlo u Terrible Records, nezávislého vydavatelství, které spoluzaložil Chris Taylor z Grizzly Bear. Solange měla nějaké potíže s velkými vydavatelstvími. Její nechvalně známá skladba F--- the Industry (Signed Sincerely) byla zdviženým prostředním prstem jak labelu, který ji nedávno upustil, tak Beyonce-srovnávacímu chatařskému průmyslu: Všechno, co nejsem, mě dělá vším, čím jsem, Solange prohlásila, když otevřela trať s chloubou/přiznáním, že nikdy nebude tak dokonalá jako její sestra. Pokud se vám to nelíbí/je to pravděpodobně proto, že to nechápete.
Ta píseň nebyla jejím nejlepším momentem – byla reduktivní, neurvalá a trochu strašná, s vznešeností, kterou si nezasloužila – ale byla svižně účinná a ostrá. Na True není nic tak přímého nebo vzdorného. Beaty jsou jemné, emoce často amorfní. (Výjimkou je Losing You, která v podstatě přivařuje Madonnu z Cherishovy éry k podvozku It’s My Life od Talk Talk, ptačím zvukům a všemu. Je to ohromné.)
True je víceméně rozpadlé album a některé jeho skladby jsou skutečně působivé, jako třeba zasněný Lovers in the Parking Lot. Jiní se cítí jako kulisy. Přes všechny online odstřely, že Solange je vanilková popová hvězda navštěvující Pitchforkland s padělaným hipsterským pasem, opak se zdá pravdou: True je zastřelen takovou nudou, že ani v těch nejsmutnějších písních se Solange nikdy nezdá být víc než mírně naštvaná, jako by Opening Obřadu došly jeggings v její velikosti.
Pamatuješ si, když jsi mě políbil u Jimmyho Johna, když mi bylo 17? ptá se neohrabaně na Some Things Never Seem to F------ Work, protože to zní jako něco, co by mohl říct normální člověk. Je nemožné si představit, že Solange vystoupí v řetězovém sendvičovém obchodě, Diana Ross vyděšená paruka a tak dále a v hloubi duše zní, jako by to věděla.
Allison Stewart je spisovatelka na volné noze.
